O nás

Naše rodina vždy doufala,  že jsme po vzoru Saturnina typičtí vrhači koblih. A tak jsme jednoho dne prodali svůj dům, opustili zaměstnání i civilizaci. Bez špetky zkušeností, s minimem teoretických znalostí, ale s obrovským nadšením jsme se vrhli do provozování penzionu na samém okraji Šumavy. Náš život se od základu změnil a změnili jsme se i my. Našli jsme svůj ráj na zemi a srdečně Vás všechny zveme k jeho návštěvě, ať už osobně nebo prostřednictvím našeho vyprávění.

Lucka, Pedro, Lukáš, Maya a náš nesmrtelný kocour Mourek.

Tak trochu jiná realita

(6.prosince 2013)

Konečně nadešel den „D“. Nacpali jsme se mezi své osobní věci do auta a za občasného naříkání našeho kocoura vyrazili na cestu. Lipno je začátkem prosince vylidněná oblast, hoteliéři mají zavřeno, chataři jsou ve svých bytech, po silnicích nejezdí skoro žádná auta a po ulicích nikdo nechodí. Náš penzion nestojí na žádné samotě, ale ten den to tu vypadalo jako na konci světa. Vsadili byste na cokoliv, jen ne na turisticky vzkvétající region vhodný pro úspěšné provozování penzionu. Nejvyděšenější byl samozřejmě kocour. To hnusný auto, co ho vždycky přiveze do nenáviděné veterinární ordinace ho tentokrát vyplivlo na docela neznámém místě plném nových zvuků a vůní. Zamířil do první skříně a z té se odmítal hnout. Trvalo několik hodin, než se alespoň trochu uklidnil a naprosto vysílený usnul.

Něco té paniky a beznaděje

Zatímco jsme vynášeli věci a naší budoucí hospodu plnily populární banánové krabice, venku se docela setmělo. Uvnitř domu byla neuvěřitelná zima a nikdo z nás si nepamatoval, jak přimět to pitomý tepelný čerpadlo, aby začalo něco víc dělat. Taky nám vyprahlo v krku, jenomže když jsme otočili kohoutkem, tekla z něj úplně rezavá voda. Přivézt si v petkách nějakou tu minerálku nikoho z nás samozřejmě nenapadlo. Opustili jsme krásný dům jen kousek od Prahy. Za ta léta jsme si ho vymazlili k obrazu svému. Odešli jsme daleko od všech kamarádů. Necháváme za sebou výdělečné zaměstnání. A teď tu sedíme mezi hromadou krabic, je nám zima a máme neskutečnou žízeň. To se nám teda povedlo.

Nový den

Jak se říká, ráno moudřejší večera. Za světla vypadá všechno jinak. V obchodě si koupíme pití, seženeme topenáře… Ono to nějak půjde. V Horní Plané na náměstí je COOP,  marně vzpomínáme, jestli se tak ten obchod jmenoval i v době našeho příchodu. Každopádně nám při pohledu na poloprázdné regály spadla čelist. Po dlouhých minutách marného hledání jsme nakonec oslovili prodavačku: „Prosím, kde tady máte mléko?” „Mléko bude ve středu.” odpověděla nevzrušeně. Koukli jsme po sobě a tak trochu jsme si nebyli jistí, jestli máme brečet nebo se smát. No co, vezmeme u pumpy benzín a sjedeme na pořádný nákup do Krumlova. Naše pocity po příjezdu na místní čerpací stanici asi lépe popíše následující fotografie:

Pivo – všelék světa

Následující dny vyplnila rutina drobných oprav a vybalování. Topení začalo topit, železo z vody odstranila filtrace a nebýt vycpaného medvěda na místním úřadě, už bychom si ani na své počáteční zděšení nevzpomněli. Zimní vylidněnost našeho nového domova jsme si okamžitě zamilovali. Na řadě teď bylo pivo. Tou hlavní výhodou provozování penzionu není pracovní a osobní svoboda ani spravedlivá finanční odměna za vaše snažení. Tou hlavní výhodou je non-stop naražená pípa. O čepování a údržbě piva jsme samozřejmě nevěděli absolutně nic. Abyste tomu rozuměli, já jsem bývalá učitelka angličtiny a můj manžel Pedro pracoval jako projektový vedoucí v oblasti IT. No ale náš dospělý syn Lukáš to je pivař, na toho se můžeme s důvěrou obrátit. „A jak to mám asi vědět? Já pivo piju, nikdy jsem ho nečepoval.” prohodil dotčeně. Takže opět milovaný google. S jeho pomocí a zhruba hodinovým telefonátem s prodejcem výčepních technologií to náš mladý konzument dal levou zadní. První pivo na terase chutná prostě skvěle.

Zima

Ještě než napadl sníh, začalo krásně mrznout. Lipno bylo jako zrcadlo a my honem popadli brusle a běželi si to užít. Přímo před naším penzionem vede cyklostezka a od ní už je k jezeru coby kamenem dohodil. Právě na téhle cyklostezce jsme potkali prvního kolemjdoucího. Okamžitě nás oslovil: „To je dneska bordel, co? Za nás to tak nebylo. Jak se mi ňákej nelíbil, vzali sme ho k nám na rotu a tam dostal pořádnou nakládačku!” Přidali jsme do kroku a spěchali pryč. Nezdálo se nám to? Je přece rok 2013 nebo že bychom se spletli? A zatímco jsme nevěřícně kroutili hlavou, otevřel se nám pohled pro bohy. Bruslení na Lipně je zážitek na celý život, ale o tom zas někdy jindy.

Zpět na seznam článků