Naše rodina vždy doufala, že jsme po vzoru Saturnina typičtí vrhači koblih. A tak jsme jednoho dne prodali svůj dům, opustili zaměstnání i civilizaci. Bez špetky zkušeností, s minimem teoretických znalostí, ale s obrovským nadšením jsme se vrhli do provozování penzionu na samém okraji Šumavy. Náš život se od základu změnil a změnili jsme se i my. Našli jsme svůj ráj na zemi a srdečně Vás všechny zveme k jeho návštěvě, ať už osobně nebo prostřednictvím našeho vyprávění.
Lucka, Pedro, Lukáš, a náš nesmrtelný kocour Mourek.
(léto 2013)
Z těch, co jsou nespokojeni se svým životem můžeme udělat tři skupiny. Z té první vám předloží desítky logických argumentů proč změna není možná. Lidé z druhé skupiny se oddávají snění jaké by to bylo kdyby… Třetí skupina prostě jde a svůj život změní. Naše rodina patřila dlouhá léta do skupiny číslo dvě. Volné chvíle jsme trávili na internetu hledáním ideální nemovitosti pro nový začátek. Na nekonečných procházkách s vínem jsme plánovali, jaké dobroty budeme nabízet v naší stylové vinárně/kavárně/cukrárně/prodejně zdravé výživy v Praze, jak romantické bude provozovat malý hotýlek na jihu Itálie nebo jak praktické bude mít apartmány k pronájmu na Kanárských ostrovech nebo v Dolomitech. Co jsme v žádném případě nechtěli, byl provoz penzionu v Čechách. pokračování
(6.prosince 2013)
Konečně nadešel den „D“. Nacpali jsme se mezi své osobní věci do auta a za občasného naříkání našeho kocoura vyrazili na cestu. Lipno je začátkem prosince vylidněná oblast, hoteliéři mají zavřeno, chataři jsou ve svých bytech, po silnicích nejezdí skoro žádná auta a po ulicích nikdo nechodí. Náš penzion nestojí na žádné samotě, ale ten den to tu vypadalo jako na konci světa. Vsadili byste na cokoliv, jen ne na turisticky vzkvétající region vhodný pro úspěšné provozování penzionu. Nejvyděšenější byl samozřejmě kocour. pokračování
Základní funkce domu byly tedy zajištěny, pivo naražené a my se konečně mohli začít rozhlížet kolem. První procházka vedla k Lipnu a po pár nejistých krocích bylo jasné, že je načase vytáhnout brusle. Nachystali jsme si velkou termosku svařeného vína, popadli křesílka na slunění, brusle a vyrazili. Sluneční svit odrážející se z ledové hladiny nás úplně oslepil. Samým těšením se nám při utahování bruslí třásly ruce. A pak to přišlo. pokračování
(zima-jaro 2014)
Kdo někdy rekonstruoval dům, bude patrně důvěrně znát úskalí hledání spolehlivé stavební firmy. My už své zkušenosti měli, a tak jsme se napůl těšili a napůl báli. Vybrat projektovou kancelář se ukázalo překvapivě snadné. Na naše zadání pokusit se přetvořit eternitový panelák v šumavskou chaloupku zareagovali s nadšením a výsledný návrh se nám opravdu líbil. pokračování
(jaro 2014)
Zatímco jsme vesele budovali, náš kocour si postupně zvykal na nové prostředí. Pomalu, ale přece. Začal chodit ven a jeho výpravy do okolí se vzdalovali víc a víc od našeho domu. Na svých výpravách potkával okolní kočky a u všech probíhalo seznamování náležitou rvačkou. Občas vyhrál náš kocour, občas jeho protivník. Brzo také přišel na to, že je tu spousta havěti k lovu. Většinu svých úlovků nám chodil pyšně ukazovat a dokud se nedočkal zasloužené pochvaly, ubohou oběť prostě nesežral. Navíc se rozhodl, že bude dělat hlavního stavbyvedoucího a na vše dohlížet, takže se řemeslníkům neustále pletl pod nohy. pokračování
(zima – jaro 2014)
Zažil to asi každý. Představujete si vysněný dům, exotickou dovolenou nebo třeba sportovní auto… Pak kouknete na účet a vrátíte se nohama na zem. Od samého začátku jsme věděli, že chceme interiéry kompletně předělat, měli jsme i představu jak, jen jsme netušili za co. A tak začalo období vymýšlení, kde a jakým způsobem ušetřit a přitom pokud možno neslevit z našich představ. První oříšek byly stropy obložené tučně nalakovanými palubkami. Naše idea stylu Provence-Vintage-Shabby s tím absolutně nekorespondovala. Nové obložení bylo mimo diskuzi. Po několika nepovedených pokusech to vypadalo, že máme řešení.pokračování
(zima 2014)
To takhle jednou přijde Pedro a povídá: „Pořídíme si mašinku!“ Koukáme na něj jako na blázna a pak ho prostě necháme být. Následující dny sedí u počítače a zuřivě googlí. Marně čekáme, že ho to přejde. Jak dny plynou, začíná být jasné, že se svého nápadu jen tak nevzdá. Když pak najde 5 metrů dlouhý gril, co vypadá úplně jako parní lokomotiva, zíráme na něj jako opaření. Vlastně ani tak nezíráme, jako spíš čumíme jak spadlí z višně. „Není trochu velká?“ jsme překvapení a pomalu se nám ten úlet začíná líbit.pokračování