O nás

Naše rodina vždy doufala,  že jsme po vzoru Saturnina typičtí vrhači koblih. A tak jsme jednoho dne prodali svůj dům, opustili zaměstnání i civilizaci. Bez špetky zkušeností, s minimem teoretických znalostí, ale s obrovským nadšením jsme se vrhli do provozování penzionu na samém okraji Šumavy. Náš život se od základu změnil a změnili jsme se i my. Našli jsme svůj ráj na zemi a srdečně Vás všechny zveme k jeho návštěvě, ať už osobně nebo prostřednictvím našeho vyprávění.

Lucka, Pedro, Lukáš, Maya a náš nesmrtelný kocour Mourek.

Ta největší bitva

Zatímco jsme vesele budovali, náš kocour si postupně zvykal na nové prostředí. Pomalu, ale přece. Začal chodit ven a jeho výpravy do okolí se vzdalovali víc a víc od našeho domu. Na svých výpravách potkával okolní kočky a u všech probíhalo seznamování náležitou rvačkou. Občas vyhrál náš kocour, občas jeho protivník. Brzo také přišel na to, že je tu spousta havěti k lovu. Většinu svých úlovků nám chodil pyšně ukazovat a dokud se nedočkal zasloužené pochvaly, ubohou oběť prostě nesežral. Navíc se rozhodl, že bude dělat hlavního stavbyvedoucího a na vše dohlížet, takže se řemeslníkům neustále pletl pod nohy.

Kocour hlídá stavební práce

Chřipka

Nejnovější rvačka nedopadla pro našeho rváče vůbec dobře. Byl skleslý a bez nálady. Všude z něj trčely vytrhané chlupy. Asi po dvou dnech se přidala rýma a zvuky podobné kašli. Odvezli jsme ho k veterináři a s hrůzou zjistili, že se nakazil obávanou kočičí chřipkou. Veterinář nám sdělil, že s ohledem na jeho věk moc velké šance nemá. Dal mu nějaké léky,  s tím, že se jedná pouze o podpůrnou léčbu a bude záležet především na tom, zda si s infekcí poradí kocourův organismus sám. Dostali jsme umělohmotnou stříkačku a speciální směs na rehydrataci. V největším ohrožení byli ledviny a nedostatečný přísun tekutin.

Jako na houpačce

Následující dny byly ve znamení nové naděje, zklamání, naděje a zase zklamání. Jeden den to už vypadalo, že se lepší. Další den byl zase v hrozném stavu. Udělali jsme mu ze starých peřin připravených na vyhození vyvýšený pelech, abychom k němu lépe mohli. Snažili se ho krmit, dávat mu pít. V noci jsme k němu vždy po pár hodinách vstávali a snažili se stříkačkou dostat do něj alespoň nějaké tekutiny.  Občas už to s ním  vypadalo lépe, ale celkově se jeho stav zhoršoval. Záchvaty kašle probíhali prakticky non-stop s minimálními odstupy. Díky tomu vůbec nemohl spát a jeho zorničky byly rozšířené do nepřirozené velikosti. Čumák i oči měl úplně zhnisané…

Rozhodnutí

Každý kdo měl někdy domácího mazlíčka, to zažil. Jednoho dne prostě přijde chvíle, kdy se musíte rozhodnout. Náš kocour byl to nejmilejší a nejhodnější stvoření na světě a takovéhle utrpení si prostě nezasloužil. Se zlomeným srdcem jsme ho naložili do auta a vyrazili na svou poslední návštěvu k veterináři. Tedy to jsme si aspoň mysleli. Cestou do ordinace jsme minuli majitele s německým ovčákem a to naše praštěné zvíře si vzpomnělo na svou podstatu bojovníka. Odkudsi vydoloval poslední zbytky sil a energie a z výše naší náruče na psa výhružně syčel. Veterinář na něj kouká a povídá: „Vidíte ho? On to ještě nevzdal, nevzdávejte to ani vy. Pojďme se domluvit a zkusit to ještě dva, tři dny. Pokud se nezlepší, pak ho uspím.“

Nebojte se věřit v zázraky

Následující ráno vypadal zase o chlup lépe a když se odpoledne na vrávorajících nohách dopotácel ke své misce, nemohli jsme uvěřit svým očím. Honem jsme mu nandali kočičí paštiku a nadšeně poslouchali jeho mlaskání. Další den sám zvládl schody z terasy a lehl si do stínu našeho auta. Po mnoha nekonečných dnech byl  zase venku. Tehdy jsme věděli, že máme vyhráno.

Poprvé po dlouhé době opět venku.

Kočičí penzion

Náš kocour se kdysi jako kotě zatoulal na naší zahradu ve středních Čechách. Ihned jsme se domluvili na jeho odvozu do útulku. Odpoledne, kdy se naše rodina znovu po práci a po škole sešla, jsme měli nakoupený nový pelíšek, misky na jídlo, kočičí granule… U nás když se něco řekne, tak to platí. Přečkal s námi své stěhování na Šumavu a vybojoval i svou bitvu s kočičí chřipkou. Následující roky si kocour neskutečně užíval. Brzo zjistil, že většina hostů je tu jen pro to, aby ho drbali za ušima, chovali v náruči, opakovali mu jaký je fešák… Nejsilnější kočičí protivník a patrně i původce chřipkové nákazy se už neukázal. Nejspíš neměl takové štěstí. Pro nás to znamenalo méně návštěv u veterináře kvůli potrhaným uším či prokousnuté tlapce. Do ordinace jsme dojížděli v podstatě už jen na podzimní očkování proti chřipce. S obří zahradou, loukou plnou myší, tisícovkou míst pro pelíšek a nekončícím zástupem drbačů to byl asi nejšťastnější kočičí tvor na světě. Do kočičího nebe odešel minulý týden v necelých a naprosto neuvěřitelných 19-ti letech. Byl to neskutečný mazel, obrovský bojovník, vášnivý lovec… No prostě borec. Jmenoval se Mourek.

Kocour na víně	Opalovačka
Obchůzka rajónu.	Vyspím se kdekoliv.
Pomocník na recepci.	Pro koho že jsou ty deky, pro hosty?

Zpět na seznam článků